Wallow in self-pity

Upřímně nevím, co tím sleduji, že už se zase snažím utíkat z blog.cz na blogspot. Možná nějak podvědomě doufám, že když se opět přestěhuji, vrátí se moje múza a především pak vůle k psaní a vedení blogu. Je mi naprosto jasné, že jsou to jen naivní představy, ale aspoň se tím můžu nějakou chvilku utěšovat.
Částečně se tím možná snažím vrátit jakýsi střípek minulosti, kdy byla většina věcí jasně nalinkovaná a já věděla, co mám dělat. Momentálně se totiž ve svojí nevědomosti a pochybnostech vyloženě plácám a rochním a nemám ponětí, jak z toho ven.
Pokud ponecháme stranou takové ty běžné myšlenky na to, jak jsem neschopná, nikdy nedosáhnu toho, čeho bych chtěla a jednoho dne umřu opuštěná a nemilovaná, leží mi v poslední době na srdci jedna věc. Ještě nikdy jsem neměla takovou chuť skončit se školou. Ne snad pro to, že bych se hroutila z přemíry učení, ale jen čistě proto, že mám obavy o to, jestli mě ta práce bude bavit jestli mi půjde, jestli z ní nebudu akorát den ode dne rozloženější a rozloženější, až se dřív nebo později zhroutím. Nejde mi to, jsem z toho akorát věčně na nervy. Jsem nervózní, i když se nic neděje, vlastně poslední dobou žiji v jakési trvalé tenzi. Na druhou stranu jsem už ve třeťáku a nemám potuchy, kam jinam bych se vrtla. Tedy lépe řečeno, možná bych i měla, ale jsou to ty typy škol, které je hezké vystudovat ale uplatnění je prakticky nulové.

Ráda bych psala veselé pozitivní články. Tak ráda bych psala o tom, co zajímavého jsem zažila a jak jsem se u toho bavila. Je ovšem smutnou skutečností, že několik posledních měsíců mého života se odehrává v odstínech šedi. Nemůžu říct, že je všechno katastrofální, že se mi život hroutí pod rukama, protože to není pravda. Nemůže ale ani říct, že bych byla šťastná. Jen se táhnu tou šedí průměru, kde se stává spousta drobných epizodek a událostí, spíše těch špatných než dobrých. Nedávno jsem se snažila vzpomenout si, kdy jsem byla naposledy šťastná. Doopravdy šťastná, nepočítám takové ty vítězné chvilky, kdy doběhnete na poslední chvíli autobus. Nevzpomínám si.
A tak si říkám, jestli to mám vážně zapotřebí.

Asi dobře, že to tu nikdo nečte...


Komentáře

  1. Mňau..
    Zcela náhodně jsem sem zabloudila přes Goodreads. Ráda bych tě nějak strašně moc povzbudila, ale to mi bohužel nikdy moc nešlo. Místo toho mě při čtení těchhle pár odstavců pořád napadalo jak moc se v tom, co píšeš, zas vidím.
    O aspoň částečném útěku z blogu jsem loni velmi přemýšlela, ale spíš proto, abych mohla psát (naříkat) zcela anonymně. Nakonec jsem na to teda byla moc líná a nechtělo se mi v některých věcech pitvat a ještě je někde zaznamenávat.
    V pocitu neschopnosti a mrzutosti ze školy se nacházím teď. Mám ještě asi deset dní na podání přihlášky na navazující Mgr. studium. Připadám si tak blbá, že stejně nestihnu v letním semestru vše dokončit, když už to dokončím, tak nějak zvrtám státnice atd. Krom toho jsem si pořád definitivně nevybrala obor - zakoukala jsem se do meteorologie, jenže nevím, jak moc se s tím dá najít práce za rozumný peníze. Což je teda samozřejmě jedno, protože si připadám tak neschopná, že rozumnou práci stejně nenajdu ani s jiným oborem. Achjo!

    Doufám, že už jsi na tom od listopadu aspoň trochu líp.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Po dlouhý době se sem zase jednou podívám a co nevidím, komentář! Málem jsem z toho měla srdeční zástavu :D
      No jo, já už tenhle blog mám nějakou dobu, ale pořád si nejsem nějak jistá, jestli se sem stěhovat úplně... přeci jen jsem na blog.cz už strašně dlouho a sice ne moc, ale pár lidí mě tam zná, takže to tu beru spíš jako svoje útočiště, kam můžu utéct a být v té anonymitě.
      Já jsem naštěstí tohohle vybírání si magisterského studia ušetřena, ale kdybych musela, vsadím boty, že bych na to byla úplně stejně jako ty aneb věčné téma "já a moje nerozhodnost" :D Jo jo, pocit neschopnosti je mi velmi důvěrně známý. Nikdy jsem neměla zrovna vysoké sebevědomí a vždycky, když mám jednou za uherský rok pocit, že třeba nestojím jen za starou bačkoru a možná bych i mohla něco zvládnout, přiletí odněkud nějaká další facka, která mě utvrdí v opaku. Dívám se ostatní, jak nemají problém se prosazovat a stojí si sami za sebou a vlastními názory a pak se podívám na sebe, jak se většinu času snažím splývat se zdmi a no... asi si to umíš domyslet :D

      Každopádně přeju hodně štěstí do dalšího semestru a ať se ty tvoje obavy ukážou jako neoprávněné :)

      Vymazat

Okomentovat