Z nového hnízda

Ozývám se. 

Všem těm lidem, kteří to tady nečtou. Vlastně se díky tomu aspoň necítím tolik provinile, že jsem na blog takovou dobu zase ani nesáhla, bohužel mi k tomu naprosto chyběla motivace, jak to koneckonců se začátkem nového semestru bývá. Ale když už se zase blíží to všemi milované zkouškové období a já jsem se rozhodla jít na dva předtermíny ještě před Vánoci (ha ha), nastává ideální čas na to zase vypustit nějaký blábol do bahnitých vod internetu.

Se začátkem čtvrťáku (pořád tomu nemůžu ani nechci uvěřit, už je to moc blízko konci školy a velkého neznáma potom) jsem se jako zatím každý rok sžívala s novým bydlením a s novými lidmi. Tentokrát hned se čtyřmi a se všemi neznámými, aneb to zase bylo něco pro moji malou introvertní dušičku, která má ráda cizí lidi jen, když se na ně může dívat z dostatečně bezpečné vzdálenosti a nemusí s nimi komunikovat. Proč jsem si vybrala obor, kde budu muset s lidmi komunikovat každý den, je mi dodnes docela záhadou. Asi jsem masochista.

Nutno ovšem říct, že ten samostatný pokoj stále spatřuju jako obrovskou výhodu. Přeci jen je to jiné, než když musíte sdílet jednu místnost s další osobou. Je to daleko pohodlnější a troufla bych si říct i praktičtější, kdyby už jen proto, že se nemusí řešit takový ten problém, že jeden chce jít spát, ale druhý je ještě vzhůru, nebo naopak rozdílné ranní vstávání (a vysoce sneaky beaky plížení se po pokoji, které je podstatně hlasitější, než byste chtěli). Vzhledem k tomu, že letošní rozvrh mi nedovoluje příliš často jezdit domů, je to o to lepší. Tedy samozřejmě se to neobchází bez takového toho rozpačitého mlčení v kuchyni, když si s někým prostě nějak nemáte co říct a když vyčerpáte všechna konverzační témata a ještě jste si nestihli dovařit jídlo, bývá to kapku nervy drásající. Jako Přátelé to zkrátka fakt není. Ale ačkoliv tady pořád fňukám, jak se neumím seznamovat s lidmi a jsem, a obávám se, že navždy budu tak trochu socially awkward, možná to je jen dobře, že čas od času dostanu takovou ránu v podobě nových spolubydlících a "teď s nima nějak vyjdi". A tak se snažím. Na páťák se už nikam zkrátka stěhovat nehodlám.

Školou se prokousávám, v rámci možností mě i baví, momentálně se hroutím z neurologie a před pacienty se stále úspěšněji učím zachovávat poker face, protože přece naprosto přesně vím, co a jak mám dělat. A ano, musím přiznat, že občas je to příjemné, když vám pak i někdo poděkuje, i když se  v duchu mezitím modlíte, že jste fakt udělali všechno, tak jak to mělo být. 

Taky pravidelně, většinou právě po praktikách, končím se školou a tluču hlavou do zdi, že to nemůžu nikdy zvládnout a co tam vlastně vůbec dělám. Naštěstí jsem zjistila, že je to není vůbec neobvyklý stav u většiny spolužáků, což mě trochu, i když rozhodně ne úplně uklidnilo, a zbývá mi naděje, že až začnu pracovat a stane se z toho víceméně rutina, tak si zvyknu.

Ačkoliv doma je doma a navíc mě i mrzelo, a vlastně ještě mrzí, že jsem tak záhy musela opustit naše koťátko (dobře, dobře, teď už úplně tak malý koťátko není), cítím, že mi tohle aspoň částečné osamostatnění dělá dobře. Některé věci si chci zkátka už organizovat a dělat po svém. Navíc je to přeci jen větší město, kde se dá i nějak kulturně vyžít a mám tu kamarády, se kterými můžu někam vyrazit, takže jsem ze začátku semestru měla konečně zase pocit, že trochu žiju a nejenom přežívám, což tedy opět vzalo rychlý konec, protože učení, že ano. 

Stihla jsem konečně jít do divadla (Tři sestry), na kvalifikaci na mistrovství čr ve slamu, taky do kina (byly jsme s kamarádkou na Thorovi: Ragnarok ve 4DX, protože nás zajímalo jako to je - je to prakticky film se sprchnou, fénem a masážním křeslem a podařilo se mi tam elegantně vysypat půlku popcornu ještě dřív, než to vůbec začalo), nějaká ta večeře a trochu vazodilatování. Zamilovala jsem se do Age of Youth a v knihách jsem zase přesedlala na starší literaturu jako je Utrpení mladého Werthra, Opatství Northanger, Eugen Oněgin a konečně Nebezpečné známosti, které mě naprosto nadchly a pokud se někdy během vánočních svátků dokopu napsat další knižní kukátko, jistě je tam zmíním. A taky jsem vůbec nehrála Zaklínače, ani Wild Hunt ani Assassins of Kings, to bych si nikdy nedovolila. A už vůbec se nerozplývám nad Filippou Eilhart, kterou většina fanoušků ságy zcela zjevně nesnáší, ale já si prostě nemůžu pomoct a miluju ji.

Priscilla's song