Letní semestr


Abych si odpověděla na obrázek výše, teď už snad ano. Aspoň na chvíli.

Ten časový odstup od posledního článku snad už ani nemá smysl jakkoliv komentovat. On to tady stejně nikdo nečte, tak to ani nikomu, kromě mě samotné, nevadí. Asi se zkrátka definitivně přenáším ze světa internetu do toho reálného. Ale nebojte, až začnu příští rok pracovat a budu tak násilně odizolována od svých kamarádů a vlastně prakticky všech mých vrstevníků a propadnu se zpátky do svých depkoidních (depresivních?) stavů, které se mi poslední dobou daří poměrně držet na uzdě, možná zase začnu cítit větší potřebu vyzvrátit obsah svých myšlenek na blog.


Kocourek věští - zalehl mi otázku, kterou jsem si vytáhla u zkoušky.

Začátek letního semestru byl rušný, nicméně tím příjemným způsobem. 
Všichni zahodili učebnice a v touze zase chvíli žít jsme každou chvíli někam vyráželi. Byla jsem takhle v divadle, na půlení, na koncertu Hollywood Undead, na několika slamech, na turnaji v laser game, různých večeřích nebo obědech, hromadně i samotně v kině, jedna kamarádka nás zavedla do místního malého pivovaru, kde mi snad poprvé v životě chutnalo pivo. Viděla jsem se i několikrát s lidmi z gymplu, s kamarádkami jsme vyrazily do čajovny, kde jsem poprvé v životě někomu vykládala karty (bylo to kapku fiasko, ale s tím všichni tak nějak počítali... koneckonců jsem to nebyla já, kdo s tím nápadem přišel) a pak jsme pokračovaly na večeři, kde mi bylo odhaleno tajemství drinku jménem Hugo a nutno říct, že jsme si s Hugem docela rozuměli. Poprvé se taky konal absolventský ples našeho gymnázia, což byla oproti prvotním obavám jedna z nejlepších letošních akcí, i když mě z těch zákeřných bot bolely nohy jak prase, ale byla jsem silná a nesundala jsem si je. Jednak proto, že mi vždycky přijde hrozný, jak se bosý ženský potácí po parketu a pak taky ten samotný fakt, že ta podlaha v pokročilejší hodině je leccos, jen ne čistá.

Koncert HU byl poměrně neplánovaný. Zrovna jsem se vrátila z Prahy ze sleziny v indické restauraci, když mi psal bratranec, jestli nepůjdu, takže jsem zase nasedla na autobus a jela zpátky.

Za splněné zkoušky jsem se odměnila Harry Potterem v angličtině. Těm obálkám se zkrátka nedalo odolat, a navíc jsem si s myšlenkou pořídit si celou sérii v originále pohrávala už delší dobu. Peněženka sice zaplakala a máma nevěřícně kroutila hlavou, ale já jsem spokojená.
Nepřečetla jsem toho úplně tolik, kolik bych chtěla, ale od začátku května jsem se dostala do svého pravidelného učícího kolotoče a vyskočila jsem z něj až na konci června a to víte, při pár stránkách přečtených u snídaně toho moc nenačtete. Přesto bych ráda upozornila na dvě knihy a to We Have Always Lived in the Castle od Shirley Jackson (dokonce jsem na ni sepsala pár řádek do dalšího kukátka, bohužel, kukátko zatím nespatřilo světlo světa, snad brzy...), tahle útlá knížečka bohužel nebyla přeložena do češtiny, a pak Pohřbený obr od Kazua Ishigura, který získal Nobelovu cenu za literaturu. Jedno, co mají tyhle knihy společné a co ve mně zanechalo asi největší stopu je temná hutná atmosféra. Každá si ji sice vytváří po svém, nicméně obě jsou stejně působivé.

Nevím, jak se to podařilo, ale obal ke Kameni mudrců mi poslali dvakrát, tak nevím, jestli bude někomu jinému chybět...

Vlastně mě tenhle semestr hodně bavil i ve škole. Sice jsem se stále nezbavila děsu z okamžiku, kdy mám sáhnout na pacienta, ale zvykám si, navíc jsme teď měli dobrý i ty všeobecný předměty. Tedy hlavně jsme na ně měli dobrý vyučující, což zkrátka dělá hodně, a i když mi taková gynekologie přeci jen bude hodně vzdálená, chodila jsem tam ráda.
No, a pak zaklepalo na dveře zkouškové a veškeré pokusy o nějakou psychohygienu byly v tahu. Stres mi rozhasil spánkový rytmus, zatuhly mi žvýkací svaly a totální znechucení úplně vším bylo na denním pořádku. Letos jsem měla zkoušky našvihané za sebou opravdu neuvěřitelným způsobem a doteď si vlastně nejsem jistá, jak jsem je zvládla. Ne, že bych to chtěla dobrovolně, nikdo nám ale nedal žádný termíny na prázdniny, takže jsem neměla moc na výběr a byla jsem šťastná za ty dva předtermíny, který jsem stihla. Upřímně si moc z těch dvou měsíců nepamatuju, protože jeden den byl jak druhý. Prakticky nepozorovaně jsem během toho období oslavila svoje čtyřiadvacáté narozeniny. Vlastně ne tak docela, dostala jsem šlehač na mléčnou pěnu do kafe, což se mi stalo největším zdrojem potěšení na několik dalších týdnů. Když jsem teď na konci června šla na studijní vyzvednout si smlouvy o praxi, srazila jsem se ve dveřích s nějakýma dvěma klukama a jen co jsem zašla za roh, jeden z nich poměrně hlasitě poznamenal něco v tom smyslu, co tady jako dělá ta holčička. Zdá se, že navzdory dalšímu roku vypadám pořád stejně a vše je tedy při starém.
A pak koncert Arcade Fire, který jsem měla naplánovaný už delší dobu, a i když jsem nestíhala, rozhodla jsem se přeci jen jít a dobře jsem udělala. Mozek si trochu odpočinul a zkoušku jsem i tak v pohodě dala.

Polednice, protože u lavice dítě stálo.

Ještě se musím zmínit, že už zase řídím nebo se o to alespoň pokouším. Zaplatila jsem si několik kondičních jízd, aby toho adrenalinu ve zkouškovém náhodou nebylo málo. Teď v srpnu totiž budu muset jezdit na praxi a pak budu muset s největší pravděpodobností dojíždět i do práce, není tedy zbytí, tak jsem na sebe moc zvědavá. Těžko říct, jestli budu víc nervózní z řízení nebo z praxe, prý mi bude dovoleno vážně pracovat na pacientech, ne jenom postávat kolem. Tipuju to na to auto. Aspoň ze začátku.

The Council aneb Kde jsou, sakra, další epizody?!

Komentáře

  1. Zas klasicky nevím, jestli ti odpovídat tady a nebo u mě..
    Každopádně se hlásím, že já to všechno čtu! A už nějakou dobu se chci zeptat právě kdy tě čeká ta praxe a případně si i ráda v budoucnu počtu o tom, jaké to je/bylo :) Ale dopadlo to s tím mým ptaním se podobně jako u tebe - myslím na to a najednou je měsíc v háji.
    Já ještě zkoušky hotový nemám, protože jsem měla ještě nějaké resty z minulého semestru, ale momentálně jsem se rozhodla, že si po loňských prázdninách (psaní bakalářky + učení na zářijový státnice) letos zasloužím trochu víc relaxace, aby mi z toho nehráblo, tak se někdy tvářím, jako bych fakt i měla prázdniny.
    Co se osobní oblasti týče, tak kdybychom moc propadaly zoufalství, spojíme se do jednoho člověka a budeme rázem mít partnera a spoustu kamarádů a bude :D
    Jinak držím palce na to řízení. Já sice řídila docela dost, ale většinou hlavně delší trasy. Letos jsme ale měli jednou týdně výuku na Praze-Libuš, kam jezdí autobusy trochu mizerně, tak jsem jezdila autem a myslím, že mi to docela dost dalo, hlavně co se popojíždění/rozjíždění/kruháků atd. týče. Mám chuť si pokračování tohohle předmětu zapsat už jen proto, že bych se zas jednou týdně projela :D

    Vidíš, na nabídku setkání jsem si vzpomněla, ale pak jsem to zas nějak vypustila, ehm.. Ráda ale někam zajdu :) Blog ani goodreads asi nejsou úplně vhodný místa na domlouvání, tak si mě najdeš třeba na facebooku(.com/zuzapest) a zkusíme něco vymyslet?

    OdpovědětVymazat

Okomentovat