Nana

Napsáno do soutěže blog.cz na zadání "Setkání s literární postavou".

Dokonce jsem se dostala do finále...

Nana - Emile Zola

Zívnu a líně otočím další list. Nana, sedící v nohou postele, se neklidně vrtí a šťouchá prstem do jedné ze svých diamantových náušnic. Prý od muflíčka, jak mi řekla.

„Tak co?“ vyhrkne a snaží se mi nakouknout pod ruku. Světlé vlasy jí v zapadajícím slunci září, v očích hrají neposedné jiskřičky. „Jak to se mnou dopadne? Opravdu bych to chtěla vědět!“

„Vydrž,“ zamručím a bráním před ní knihu. „Ještě nejsem na konci. Musíš si počkat.“ Povzdychne si a složí ruce do klína.

„A nemohla bych aspoň…“ začne prosebným hláskem, který už zlomil vůli nejednoho muže. Já ale nejsem muž.

„Ne,“ řeknu rázně, „žádné podvádění. Že to dělají čtenáři, prosím… Ale samotné postavy? To chceš vážně tak rychle dojít na konec?“

„Ne dojít, jen se podívat,“ zamumlá a uhlazuje si při tom sukni své večerní toalety. „Jako do křišťálové koule, víš? Vědět, co mě čeká.“

„Myslíš, že bys pak byla šťastnější?“ zeptám se a po očku jí sleduju přes okraj stránek. „Občas je lepší nevědět.“

Jen pokrčí rameny a sáhne pro hrnek s čajem. Usrkne si a vyptává se dál. „A co Zizi? Co můj Jiříček? Daří se mu dobře?“

„Zatím,“ odpovím neurčitě, ačkoliv moc dobře vím, že každým okamžikem vydechne naposledy. Přivře oči jako kočka, zřejmě potěšena tím, že alespoň něco ze mě vymámila, a padne naznak do postele.

„Hlavně už žádný další hnusný chlapy!“ zvolá a mávne rukou. „Už je nemůžu ani cítit.“ S těmi slovy zaboří hlavu do polštáře a usne.

Zaklapnu knihu a dívám se na ni. Na tu holku z ulice, co dobyla celou Paříž svým klínem a postavou Venuše a teď ji drtí střevícem jako by zašlapovala brouka.

Snažím se představit si ji slabou, nemocnou, s obličejem znetvořeným od neštovic, jejichž boláky jí již brzo pan Zola vtiskne písmeny do tváře.

Pohladím ji po vlasech a knihu odložím na noční stolek. Ještě chvilku života navíc si zaslouží.