Knižní kukátko II

Dívka na klíček - Paolo Bacigalupi

Říká se, nesuď knihu podle obalu, k Dívce na klíček mě ale právě přitáhla její obálka. Nevím, jestli bych si jí jinak všimla, takhle jsem kolem ní chodila už několik měsíců, zálibně si ji prohlížela a nakonec i zakoupila.

Dívka na klíček je antiutopistická kniha, popisující budoucí svět, ve kterém došla ropa, zemi zdecimovaly bioinženýrsky vytvořené choroby a celý svět ovládají kalorické společnosti. Děj se odehrává v Thajsku, konkrétně v Bangkoku a ve vyprávění se střídá několik postav. Anderson Lake pracuje pro společnost AgriGen jako kalorik a pod zástěrkou ředitele továrny hledá v Thajsku tajemství zaniklých potravin, které se v Bangkoku nedávno objevily. Pak jednoho dne do jeho života vstoupí Emiko, Novočlověk vytvořený v Japonsku, který je naprogramovaný, aby za všech okolností vyhověl lidem. Emiko ale její pán opustil a ona se teď musí sama prodírat světem. Hok Seng je čínský uprchlík, který pracuje pro Andersona a tajně sní o tom, že znovu zbohatne a opět se stane váženým člověkem. Jaidee, Bangkocký tygr, a jeho pomocnice Kanya každý den bojují pod záštitou ministerstva životního prostředí proti zahraničním kalorickým společnostem, které se snaží pohltit i Thajsko.

Nevím, jestli jsem od té knihy zkrátka jen nečekala příliš, trochu mě ale zklamala. Z dějových linek mě nejvíc zaujal Emičin příběh a pak také Andersonův, možná proto, že jejich vyprávění se prolínalo více než ostatní. Další postavy mě v některých momentech opravdu neuvěřitelně nudily a příliš tomu nepřidávaly ani vyčerpávající popisy různých technologií, které mě osobně vůbec nezajímaly, nejen proto, že k ději neměly vlastně absolutně žádný vztah.

Co se mi naopak zamlouvalo, bylo realisticky propracované pozadí, na kterém bylo znát, že autor v asijských zemích nějakou dobu žil a zajímal se o jejich kulturu. Jen těch thajských výrazů by tam mohlo být méně a když už, nějaký malý slovníček by neuškodil. Což mě přivádí k tomu, že bylo skutečně osvěžující přečíst si knihu z jiného prostředí než USA nebo Evropy.

1984 - George Orwell

Farmu zvířat už mám nějaký ten pátek přečtenou, a když jsem v Levných knihách viděla 1984 za necelou stovku, moc jsem neváhala a kniha letěla ke mně do tašky.

Předpokládám, že každý se středoškolským vzděláním o tomhle patrně nejslavnějším dystopistickém románu, popisujícím možný totalitní režim budoucnosti, nebo alespoň o známém výroku "Velký bratr tě sleduje!" někdy slyšel.

Úředník Winston žijící v Londýně, který je ale nyní součástí fiktivního území Oceánie, pracuje na Ministerstvu pravdy, kde každý den přepisuje staré noviny a jiné dokumenty tak, aby měl Velký bratr vždy pravdu. Není problém zařídit, aby podle všech záznamů byla Oceánie ve válce s Eastasií, když ještě den předtím válčila s Eurasii. Winston má své pochybnosti o režimu, vládě, dokonce i o Velkém bratrovi, své myšlenky si ale nechává pro sebe. Není moudré se komukoliv svěřovat, dokonce ani v rámci rodiny. Už malé děti jsou od útlého věku vychovávány k tomu, aby udávaly své rodiče. Člověka může prozradit pouhý výraz obličej nebo mluvení ze spaní. Ačkoliv si všechna tato rizika uvědomuje, pomalu a opatrně pátrá po pravdě.

Musím říct, že 1984 na mě zapůsobilo mnohem silněji než Farma zvířat. Zejména poslední část popisující mučení a postupné přetvoření svobodně myslícího člověka metodou cukru a biče v tupou oddanou ovečku, kterou režim potřebuje. Ze závěru mi skutečně běhal mráz po zádech. Ještě víc mě ale mrazilo z pomyšlení, že podobné diktatury tu byly, jsou a s největší pravděpodobností i budou.

Není to lehké odpočinkové čtení, ačkoliv kniha sama o sobě mi přišla napsaná čtivě, nicméně si myslím, že stojí za to, si na ni udělat čas.

Budoucnost - Dmitry Glukhovsky

Až mi zase někdo bude tvrdit, že sci-fi je braková literatura, hodím mu do ksichtu Budoucnost.

Vize možné budoucnosti Evropy - veškerá volná plocha je zastavěna navzájem propojenými mrakodrapy, jakákoliv příroda už dávno zmizela. Bylo to nutné, lidé totiž konečně přišli na to, jak se stát nesmrtelnými a velmi brzy se začali potýkat s problémem přelidnění. Musely se tedy přijmout zákony zakazující mít děti. Pokud však někdo přeci jen neodolal své touze založit rodinu, byl vyhledán a popraven Nesmrtelnými. Nejednalo se ale o žádné stětí hlavy nebo zastřelení, jednoduše jim byl vpíchnut akcelerátor stárnutí. Do deseti let zemřeli přirozenou smrtí a uvolnili tak místo svému dítěti, které bylo posláno do internátu, aby se z něj stal další z Nesmrtelných. Jan Nachtigall byl jedním z nich a byl plně oddán svému poslání. Dokud se během osudu neocitnul na útěku s dívkou Annelií, družkou hlavního představitele hnutí usilující o zrušení těchto zákonů.

Celá kniha by se dala shrnout jako takové zamyšlení nad tím, zda by nesmrtelnost byla opravdu tak velká výhra, jak se většina lidí domnívá a různými morálními otázkami, které nastalou situaci doprovázejí, prostřednictvím Janova pohledu, který je nucen měnit svůj názor v závislosti na tom, co viděl a prožil.

Rozhodně mi to nepřipadá jako lehké čtení, které bych dala na jeden zátah a ačkoliv je to celé zabalené do chytlavého příběhu, každý aspoň trochu hloubavý čtenář se musí někdy zastavit a zamyslet. Jan Nachtigall rozhodně není žádný sluníčkový svatoušek a je zajímavé sledovat jeho psychický vývoj, který je doplňovaný i kapitolami z jeho dětství, které strávil v internátě a posupně se tak dopracovat k tomu, co se z něj vlastně stalo.

Glukhovsky prostě umí.

Cesta - Cormac McCarthy

Cesta je možná tenká knížka, obraz otce se synem táhnoucími se s nákupním vozíkem zdevastovanou vylidněnou zemí, mi už ale nikdo z hlavy nevymaže. Děj tu nenajdete prakticky žádný, jde jen o přežití. Najít jídlo, úkryt, ošetřit si zranění, vyhnout se nebezpečí a zjišťovat, zda zbyla ještě nějaká lidskost ve světě bez lidí. Nedozvíme se, ani jaká katastrofa svět postihla, ani příliš detailních informací o postavách.

Kniha není členěná na kapitoly, jedná se o souvislý text plný krátkých vět, bez jediné přímé řeči. Chvíli mi trvalo, než jsem si na tenhle styl psaní zvykla, musím ale uznat že k oné postapokalyptické tématice mi vlastně nakonec seděla a i s několika měsíčním odstupem si živě vybavuju pocit, který jsem při čtení zažívala.

Nemyslím si, že to je kniha pro každého. Buď vám to něco dá, nebo to odsoudíte jako neskutečně nudný brak.