Wallow in self-pity

Upřímně nevím, co tím sleduji, že už se zase snažím utíkat z blog.cz na blogspot. Možná nějak podvědomě doufám, že když se opět přestěhuji, vrátí se moje múza a především pak vůle k psaní a vedení blogu. Je mi naprosto jasné, že jsou to jen naivní představy, ale aspoň se tím můžu nějakou chvilku utěšovat.

Částečně se tím možná snažím vrátit jakýsi střípek minulosti, kdy byla většina věcí jasně nalinkovaná a já věděla, co mám dělat. Momentálně se totiž ve svojí nevědomosti a pochybnostech vyloženě plácám a rochním a nemám ponětí, jak z toho ven.

Pokud ponecháme stranou takové ty běžné myšlenky na to, jak jsem neschopná, nikdy nedosáhnu toho, čeho bych chtěla a jednoho dne umřu opuštěná a nemilovaná, leží mi v poslední době na srdci jedna věc. Ještě nikdy jsem neměla takovou chuť skončit se školou. Ne snad pro to, že bych se hroutila z přemíry učení, ale jen čistě proto, že mám obavy o to, jestli mě ta práce bude bavit jestli mi půjde, jestli z ní nebudu akorát den ode dne rozloženější a rozloženější, až se dřív nebo později zhroutím. Nejde mi to, jsem z toho akorát věčně na nervy. Jsem nervózní, i když se nic neděje, vlastně poslední dobou žiji v jakési trvalé tenzi. Na druhou stranu jsem už ve třeťáku a nemám potuchy, kam jinam bych se vrtla. Tedy lépe řečeno, možná bych i měla, ale jsou to ty typy škol, které je hezké vystudovat ale uplatnění je prakticky nulové.

Ráda bych psala veselé pozitivní články. Tak ráda bych psala o tom, co zajímavého jsem zažila a jak jsem se u toho bavila. Je ovšem smutnou skutečností, že několik posledních měsíců mého života se odehrává v odstínech šedi. Nemůžu říct, že je všechno katastrofální, že se mi život hroutí pod rukama, protože to není pravda. Nemůže ale ani říct, že bych byla šťastná. Jen se táhnu tou šedí průměru, kde se stává spousta drobných epizodek a událostí, spíše těch špatných než dobrých. Nedávno jsem se snažila vzpomenout si, kdy jsem byla naposledy šťastná. Doopravdy šťastná, nepočítám takové ty vítězné chvilky, kdy doběhnete na poslední chvíli autobus. Nevzpomínám si.

A tak si říkám, jestli to mám vážně zapotřebí.

Asi dobře, že to tu nikdo nečte...