Tobísek

Půl roku od smrti našeho Maxouše se rodiče bránili tomu pořídit si dalšího kocoura.

Když jsme se vrátili z nevydařené dovolené na Šumavě (jeli jsme patrně ten jediný týden léta, kdy bylo fakt hnusně, lilo prakticky bez přestání a venku bylo něco mezi deseti a patnácti stupni, což na výlety není úplně nejvhodnější), začali jsme se spíše jen tak nezávazně rozhlížet, zda by někde někdo nějaké koťátko neměl a nepotřeboval ho udat. A za dva dny jsme si přivezli zrzavého magora, kterého můžete spatřit na fotkách níže.

Dlouho jsme nevěděli, jak ho pojmenovat. V očkovacím průkazu má sice zapsáno Harold, ale to nám přišlo jako jméno pro něj se naprosto nehodící. Když se řekne Harold, vybavím si spíš nějakého prošedivělého anglického šlechtice, který distingovaně popíjí odpolední čaj s mlékem, ne tuhle lvíčí střelu, která vrže jako špatně namazané dveře.

A tak jsme se po nějaké době usnesli na jméně Toby. Ale upřímně, on si mu stejně každý říká nějak po svém a obávám se, že stejně jako Maxouš bude slyšet jen na "čičí" a "papů". A pak samozřejmě na takové zvuky, jako je otvírání lednice, chrastění granulí apod.

Kočka nesmí do postele - znáte to. A pak vás prakticky vystrčí na podlahu.

Ale ne, v noci si spinká ve svém pelíšku, jen ráno, když si čtu v posteli si ke mně zaleze, leží mi na nohách, dokud se mi úplně neodkrví a kouše mi knihu. Jednoho dne z něj patrně bude filozof.

Aportuje, jakože fakt. Tedy samozřejmě, jen když se to hodí jemu a musí to být buď jeho zelená (již značně rozedraná) myška, kterou dostal jako výbavu do nového domova, nebo kulička z papíru, nicméně je schopný se tím zabavit i na delší dobu, a když už nás bolí ruka, zvládne je pořádně zmordovat i sám.

A baví ho psát na počítači, ostatně asi jako všechny kočky.

Pije jen ze skleničky, misky se ani nedotkne, jak jsme zjistili po dvou dnech obav, že vůbec nepije. Z téhle konkrétně tedy ne, ta je moje, ale na chodbě má svoji skleničku. Není to žádný barbar, aby chlemtal vodu z mísy.

Rád zírá z okna a pozoruje, co se děje na zahradě. Venku už ale zdaleka tak sebejistý není a než se přestal bát trávy a dobrovolně opustil tvrdou dlažbu terasy, trvalo mu to pár vycházek, nicméně dělá pokroky. Koneckonců, než se dostal k nám, byl čistě jen domácí koťátko.

Pokud sem alespoň občas někdo zavítá, připravte se na to, že se tu bude objevovat častěji, protože když nevíte, co by, dejte tam kočku. To je odvěké pravidlo internetu.