The Vanishing of Ethan Carter

Hra, na kterou jsem se těšila, zakoupila jsem si ji brzy po jejím vydání a pak jsem k mému rozčarování zjistila, že ji na svém počítači nerozběhnu, takže jsem ji zase zklamaně odložila. Nicméně od letošního července mám počítač nový a The Vanishing of Ethan Carter na něm jede jedna radost.

Mysteriózní příběh, ve kterém si zahrajete za paranormálního detektiva Paula Prospera, začíná jeho příjezdem do Red Creek Valley uprostřed divočiny, kam se rozhodl vydat na popud malého chlapce Ethana Cartera, který ho v dopise žádá o pomoc. Nedopatřením totiž něco probudil, něco temného a nebezpečného, něco co se pomalu zmocňuje celé jeho rodiny. Jak Paul Prosper ovšem velmi brzy zjistí, zřejmě se dostavil příliš pozdě a může jenom doufat, že alespoň Ethan je ještě naživu.

Jak vás hra upozorní hned v úvodních titulkách, nebude vás držet za ručičku, ale nemusíte se obávat, že byste se snad nějak úplně ztratili a nevěděli, co si počít. Ze začátku jsem sice byla trochu zmatená, nebyla jsem si jistá, co se ode mě vlastně očekává, nicméně po prvním vyřešeném případu, když jsem zjistila, na jakém principu hra funguje, jsem už neměla žádný problém. Navíc ačkoliv se můžete pohybovat volně, svět není příliš rozlehlý a příběh je prakticky lineární, jen si můžete vybrat, který úkol vyřešíte dříve a který později.

Samotné vyšetřování probíhá zpravidla jako rekonstrukce místa činu, musíte najít všechny doličné předměty v okolí a vzhledem k tomu, že Prospero není jen tak obyčejný detektiv, ale ovládá jakýsi vhled do posledních okamžiků oběti a zjistí tak, co se přesně odehrálo, budete provádět i rekonstrukci samotného zločinu a postupně si tak začnete skládat obrázek o tom, co se stalo.

Hra tak plyne v poklidném tempu a pokud při hraní zkrátka potřebujete někomu rozbít palici nebo mu aspoň střelit kulku mezi oči, pak dejte od Ethana Cartera ruce pryč.

Během prozkoumávání opuštěného údolí také začnete nacházet novinové výstřižky a papírky s krátkými povídkami psané Ethanem a které, ačkoliv ne úplně jednoznačně, souvisí s některým členem rodiny a dále tak objasňují situaci.

Hra to není nijak dlouhá, mně trvala něco mezi čtyřmi a pěti hodinami a to jsem se chodila po okolí vycházkovým krokem a kochala se okolím, navíc jsem se párkrát na nějakou dobu zasekla a přiznávám, že jsem se asi třikrát musela podívat do návodu, co mám udělat, jinak nevím, jak dlouho bych tam ještě kroužila.

Abych to tedy nějak shrnula:

Klady

Jako první, co musím vynést až někam do nebes je grafické zpracování hry. Red Creek Valley je naprosto mrazivě kouzelné ve svém podzimním hábitu, se zapadajícím sluncem, šuměním řeky a potůčků, lesy a tajemnými doly, podbarvené krásnou hudbou a záhadným nebezpečným podtónem smrti Carterových. Myslím, že právě ta neuvěřitelná atmosféra tvoří většinu zážitku ze hry a pochybuju, že bez ní by se mi tolik líbila.

Všeobecně se mi asi víc zamlouvaly ty "povídkové" úkoly, než vyšetřování vražd, ačkoliv ano, někdy se prolínaly. Obzvlášť ten s astronautem, na který jsem zůstala zírat jako puk (hru vydali The Astronauts, náhoda?), a Prokletí Té z moře.

Konec otevřený pro různé interpretace a dohady - chápu, že zrovna tenhle bod může některým lidem naopak lézt na nervy, mně se ale líbil. Přijde mi, že právě díky takovým koncům se mě příběh vždycky nějakou dobu ještě drží, protože mě nutí přemýšlet a přijít s vlastními závěry, které si koneckonců můžu upravit tak, aby se zrovna mně hodily do krámu.

Zápory

Některé úkoly mi připadaly poněkud repetitivní, obzvlášť vyšetřování smrti Missy a Dala mi připadalo takové odfláknuté v porovnání s ostatními.

Trochu mi vadila nemožnost ukládat si hru kdykoliv jsem chtěla, ale chápu, že u takhle krátké hry to asi nemá moc význam, navíc se hra automaticky ukládá poměrně často, přesto to ale u mě představovalo malé minus.

Ačkoliv o odstavec výše píšu, že mi otevřené příběhy nevadí, přeci jen jsem měla pocit, že by mohli trochu víc rozvinout záležitost s tím kultem vrány, velkou většinu ostatních věcí jsem byla schopná si nějak domyslet, tady mě toho ale příliš nenapadalo, ale možná to bude jen tím, že pořádně neznám danou mytologii.

No a chození. Spousta chození, které nicméně zpříjemňuje pohled do okolí.

Je to jednohubka, má svoje mouchy, ale je to naprosto neuvěřitelné vizuální posvícení s relativně zajímavým dějem, které si někdy v budoucnu hodlám zahrát znovu už s tím, že znám konec a pokusím se odhalit další zajímavosti a indicie, které mi napoprvé unikly, právě kvůli tomu, že jsem nevěděla, čemu věnovat pozornost.