Uroboros

Už jsem oficiálně zapsaná ve čtvrťáku. Nemůžu říct, že by mě to bůhvíjak těšilo. Čtvrťák se už nebezpečně blíží konci studia a obávané otázce "co po škole?". Asi někam na praxi by to chtělo, nějak se zrovna necítím na to si rovnou otevírat vlastní ordinaci, ale kam, to je ve hvězdách. K tomu se samozřejmě pojí všechny ty další obávané otázky příbuzných a známých jako, kde budu bydlet (zůstaneš doma? mohla bys mě pak ošetřovat, hahaha), s kým bude bydlet (už máš nějakého toho amanta?) a jestli budu mít děti (spousta lidí evidentně zapomíná, že k tomu bývá zapotřebí druhý člověk opačného pohlaví). Nevím, nemám a nevím, neptejte se mě, prosím, jen mě uvrháváte do hlubších depkoidních stavů a přiživujete můj pocit, že absolutně nemám svůj život pohromadě, ačkoliv bych podle vás už měla. Pokouším se brát život, tak jak přichází a nic nijak dlouhodobě neplánovat a na nic se příliš neupínat, tyhle dotazy mi to ale často znesnadňují, jako bych si to snad nezvládala sama sabotovat dost.

Z našeho malého kotíka Tobíska jsme radost dlouho neměli, velmi brzy ji vystřídala starost. Začalo to zvracením. Ne nijak intenzivním, tak jednou za tři dny, přeci jen nám to ale přišlo podezřelé a vzali jsme ho k veterináři. Diagnóza zněla, že zřejmě gastritida, těžko říct z čeho. Dostali jsme antibiotika,  odčervení, pastu na vykašlávání chlupů a dietní granule. Kocourek se opravdu zlepšil, přestal zvracet, dva dny po dobrání antibiotik nicméně přestal zničehonic úplně jíst a pít. Tak jsme mazali na veterinu znovu, kde mu dělali biochemku, ultrazvuk břicha a jediné na co přišli, bylo, že má zánět i ve střevech, a tak strávil poslední tři dny na veterině na infuzích a my jen doufáme, že to je jen nějaká hnusná protrahovaná gastroenteritida, a ne žádná z vážnějších, obvykle nevyléčitelných alternativ, na které nás veterinář připravoval.

Nicméně pořád si rád se mnou čte v posteli a zalézá pod peřinu do svého provizorního stanu.

Ne, ne, vůbec nejsem v poslední době posedlá Zaklínačem. Na tom monitoru vůbec není Ciri, vůbec nehraju už podruhé za prázdniny Zaklínače 3, vůbec nečtu znovu knihy a vůbec nenutím Hrba, aby se mnou hrál gwent, i když bručí, protože prohrává (ale když on má ty karty, že ano...).

Už jsem definitivně zabydlená ve svém novém studentském pokojíku. Největší část zabydlování se skládala z malování, konkrétně přebarvování zvýrazňovačové zelené, ze které až oči přecházely na příjemnou bílou a šedou, takže už můžu v klidu vejít, aniž by mi byly vypáleny oči. Malování bylo veselé, obzvlášť když jsme zjistili, že zeď s oknem je navlhlá a padá z ní po kusech omítka, takže jsme ji prakticky skoro celou museli malovat ručně štětečky. Ještě to bude chtít dokoupit pár drobností, ale to už spíš jen na zútulnění, než že by se bez toho nedalo fungovat. A pak hlavně doufat, že bude v pořádku i soužití se spolubydlícími. Zatím se tu tak víceméně míjíme, s většinou jsem prohodila jen pár slov, tak uvidíme až se začátkem semestru.

Mimochodem, jak můžete vidět na fotce výše, stala jsem se Paní wifi, což rozhodně není špatné postavení.

Moje bývalá spolubydlící taky dneska konečně dodělala poslední zkoušku a zakončila třeťák, tedy jsme to byly oslavit. Tedy nepředstavujte si žádné divoké slavení, to jsem si užila na nedávné kamarádově oslavě (dobře, ani to nebylo nijak divoké, ale rozhodně jsem tam toho vypila víc než tady a po dlouhé době jsem taky narazila na medovinu). Byly jsme jen na obědě a v kavárně a pak se kamarádka musela odklidit, protože jí nebylo úplně dobře.
Alespoň jsem si oběhala vyřizování všech možných kartiček a papírů a včera večer jsem se vypravila do kina na To. Trochu jsem se bála, jaké to bude, ale byla jsem poměrně příjemně překvapená, když nic jiného, myslím, že se jim podařilo docela zachytit takovou tu Kingovskou atmosféru, ale tím víc se obávám druhého dílu, který se bude soustředit jenom na tu dějovou linku, kde jsou hlavní postavy dospělé, protože to hodně stavělo na takovém to dětském světě a mentalitě. Těšila jsem se, že budu někde sedět hezky v klidu osamocená, ale na poslední chvíli tam přiběhly dva zaláskované páry, sedly si přímo vedle mě a po celou dobu promítání se ošmatlávaly. Už dlouho jsem se necítila tak nepříjemně, osaměle a nemilovaně, naštěstí se mi dařilo většinu času se soustředit na film a popcorn.

Taky jsem se byla Hrbovi podívat na promoci, když my žádný ten titul po třech letech nedostáváme a abych viděla, co mě (snad) za dva roky čeká. Hezké to měli, dokonce jsem i během proslovu jednoho ze studentů pocítila, že jsem na technické škole, to když jsem rozuměla jen: "Dámy a pánové," a zbytek byl jakýsi nesrozumitelný blábol, při kterém se všichni Honorabiles a Spectabiles drželi za hlavu, nebo se dusili smíchy a nebo nejlépe oboje najednou. Už se nemůžu dočkat té svojí promoce...

Čímž jsme se hezky zatočili, Uroboros se zakousl do vlastního ocasu a dostáváme k zpátky k tématu ze začátku článku a radši to tak už necháme.