Plazíme se

I tento rok jsem podnikla, dalo by se říct už tradiční, výlet do zoo. A jako většina lidí míří podívat se hlavně na opičky, tygry, lvy nebo slony, já mířím k teráriím.

Když jsme šli kolem poprvé, měli jsme v rukou jídlo a do povilónu tedy nemohli a trochu jsem se bála, jestli se tam vůbec dostaneme. Naštěstí jsme to stihli jako naši poslední zastávku a dokonce jsme zrovna přišli, když místní obyvatelé terárií dostávali krmení, takže byli všichni vylezlí, v pozoru a pózovali na fotky. Tak jsem si je párkrát cvakla.

Počasí už bylo hezky podzimní, žádné velké návaly lidí a měla jsem příležitost poprvé provětrat svůj nový batoh, o kterém máma prohlásila, že je infantilní a jestli chci vypadat na svých dvacet tři let, neměla bych ho nosit. No a co. To si nesmím pořídit nic s obrázkem, ačkoliv se mi to líbí? Upřímně, i kdyby byl celý černý, pochybuju, že by mi to nějak zvlášť pomohlo. Zásadní je, že se do něj vejde spousta věcí.

U jednoho terárka s želvami a ještěrkami mě pobavil jeden malý klučina. Byl nosem pomalu nalepený na sklo a sledoval je s neuvěřitelným zápalem a soustředěním, zatímco jeho otrávená maminka se ho snažila odtáhnout pryč. Lákala ho na lvy. Chlapeček ale rozhodně nevypadal, že by se někam chystal a trval si na ještěrkách, zatímco se plazil kolem skla a uhýbal z maminčina dosahu. Můj člověk.

Taky zrovna probíhala v zoo výstava sklípkanů, tak jsem se byla podívat, ačkoliv velkým příznivcem těchto osminohých členovců zrovna nejsem. Bylo to zajímavé, ale dokud zůstavají za tím sklem, cítím se bezpečněji. Netuším, co bych dělala, kdybych na takového pavouka někde narazila. Asi bych utíkala. A křičela.