Rozporuplná

 Chtěla jsem něco napsat během prosince, já vím, ale vzhledem k tomu, že jsem se od konce listopadu poměrně dost zhluboka (víc, než by se mi zamlouvalo) ponořila do studia, abych stihla všechny zkoušky a od té doby jsem se z něj prakticky, s výjimkou Vánoc, nevynořila, neměla jsem na nějaké psaní na blog ani pomyšlení.

Tenhle článek jsem začala psát již před dvěma týdny, kdy mě ještě čekala poslední zkouška, a jak se správně domýšlíte, nezvládla jsem ho dopsat. Nyní můžu s klidem říct, že mám všech šest zkoušek za sebou a můžu si užít chvilku klidu, než učící kolotoč začne nanovo, protože ač se mi tomu nechce věřit, letní zkouškové bude zjevně ještě o dost horší, než tohle.

Tohle byl můj Silvestr. Strávila jsem ho doma v pyžamu, pod dekou, s kocourem, Cinzanem a Age of Youth, do kterého jsem se, přiznávám, zamilovala, ačkoliv jinak korejské seriály nijak nevyhledávám. Skutečně the night of my life. Čekala jsem, že přijde silvestrovská deprese z toho, že jsem divná, neschopná, nikdo mě nemá rád a nikdy nic nedokážu, nicméně se oproti očekávání poměrně držela na uzdě. Dorazila totiž až ta novoroční a mám silné podezření, že silvestrovskou brzdilo jen výše zmiňované Cinzano.

Vánoce byly jinak jako takové fajn, i jen proto, že jsem se domů podívala na delší dobu než tak čtyři dny do měsíce a taky si užila domácí kuchyně, protože přiznejme si, menza není zrovna místo, kam byste se chodili najíst, protože si na jídle chcete pochutnat. 

Dostala jsem nový mobil (hurá! už se mi mobil spontánně nevypíná v ty nejnevhodnější chvíle a ani mi sám nepíše a nevyhledává různé věci! a taky mi konečně dorazil kryt s tukany, zbývá už si ho jen vyzvednout), rozšířila jsem si štos nepřečtených knížek na nočním stolku a od Hrba jsem dostala plnící pero s černým zápisníčkem, do kterého jsem se chvíli bála psát, ale již se mi to podařilo prolomit a znesvětila jsem ho (můžete se podívat na fotku níže). A pak jsme se v rámci rodiny  vzájemně pozabíjeli u Dobyvatele, kterého jsme dostali v papírové podobě pod stromeček

Před Vánocemi jsme ještě měly sraz s kamarádkami z gymplu, na který jsem se sice přiřítila na poslední chvíli, protože jsme ho pořádaly v pátek a já měla ještě odpoledne školu, ale bylo fajn se s nimi zase vidět zjistit, co je nového, ačkoliv když jsem dorazila domů, připadala jsem si oproti nim strašně nedospělá a měla jsem pocit, že mi život nějak samovolně proplouvá mezi prsty, ale tak já se cítím většinu času, těžko tedy říct, jestli za to mohly zrovna ony.

Po Novém roce jsem se, až na občasné kafe, nikam nedostala s výjimkou minulého týdne, kdy se ozvali (tentokrát jiní) kamarádi z gymplu, že pořádají malý sraz v Praze a jestli se nechci přidat. Tou dobou se mi z pohledu na učebnici už dělalo fyzicky nevolno, takže jsem bez váhání souhlasila a aspoň jsem si tam trochu vyčistila hlavu a omrkla kamarádčin nový dejvický byt, kam se nastěhovali s přítelem.

Když už jsme u těch bytů, u nás se zase trochu pozměnilo osazenstvo, protože nájemnice se vrátila s Erasmu a jiná spolubydlící na Erasmus zase odjela. Ne, že by mi to vadilo, zdá se, že spolu asi budeme vycházet líp. Už jsem i poznala jejího přítele, kdy jsme na sebe narazili ráno v koupelně. Nutno mu přičíst k dobru, že byl slušný a hlavně oblečený, na rozdíl od některých, kteří při tom ani v té koupelně nebyli. Tak uvidíme, jaký bude další semestr. Každopádně stále trvá mé rozhodnutí, že se nikam na páťák přesunovat nehodlám, další stěhování by mě asi už zabilo.

Taky to vypadá, že mám možná předjednanou případnou budoucí práci. Zítra se tam jedu podívat a budu doufat, že to bude jen trapné, a ne velmi trapné, a ještě si to celé nerozmyslí po tom, co mě uvidí. Každopádně pokud by to vyšlo, budu muset začít znovu řídit, protože to není u nás ve městě a spojení není zrovna nic moc. Těžko říct, jestli budu vystresovaná víc z auta nebo z práce. Tak mi držte palce.

Jedna z věcí, kterou si nenechám sebrat ani v tom největším učebním zápalu je čtení. Moc lidí to nechápe, že když celý den zírám na písmenka do učebnice, mám pak ještě náladu zírat na jiná písmenka, ale mě to vždycky pomůže "přepnout" líp, než když se třeba podívám na film. Před Vánocemi jsem si takhle udělala výlet do dětských let a znovu jsem si četla Nanyku a Málinku a mumínky, konkrétně Čarovnou zimu (četla jsem ji, tuším, šestkrát a stejně mě vždycky znovu dojme a rozněžní) a leden jsem si zpestřila The Handmaid's Tale (dívala jsem se i na seriál a oboje vřele doporučuju), a dvěma českými knihami, konkrétně Kaziměsti a Hana (když jsem se pak učila na infekci o Salmonella typhi, neubránila jsem se zádumčivosti), a pak jsem se vrhla na čtvrtý díl Temné věže - Čaroděj a sklo.

Arcade Fire - Intervention

4MINUTE - Crazy

Nemohla jsem se rozhodnout, kterou písničku sem dát, ačkoliv pochybuji o tom, že to někdo skutečně poslouchá, tak jsem sem dala k sobě. Obě jsou z naprosto jiného soudku, ale já zkrátka poslouchám prakticky cokoliv, hlavní je, když mě to z nějakého důvodu zaujme. Jsem v tomhle taková rozporuplná. Vlastně myslím, že to je docela dobré slovo, které vystihuje celou mojí osobnost - rozporuplná. Jako bych se ještě tak úplně nenašla. V hudbě, četbě, filmech a celkově zájmech mi to až tak nevadí, dokonce to vnímám i jako svoji přednost, že jsem otevřená různým možnostem a názorům, někdy mi ale přijde, jako bych vedla jakousi tichou válku sama se sebou o to, kdo chci vlastně být a občas to bývá vyčerpávající.