Bohyně

Po velmi, velmi dlouhé době přispívám do Klubu snílků svojí iluzí pro Mirelu.

Na dně Atlantského oceánu

Rád se na ni chodil dívat, kdykoliv měl příležitost. Stál dlouhé hodiny před průhlednou nádrží, ve které se vznášela. Vážná, mocná, a přesto i křehká a zranitelná, s masivními ocelovými pouty obepínajícími její hladká zápěstí. Dlouhá hříva havraních vlasů jí tančila kolem obličeje a po křivkách jejího nahého těla běhaly záblesky světla, které lámala voda. ‚Byla její kůže nazelenalá, nebo to byla jenom hra vodní masy, která ji obklopovala?‘ přemítal, zatímco stál na stráži u její cely. Spala. A to bylo dobře. Nikdy ji neviděl bdělou a upřímně se děsil okamžiku, kdy otevře oči. Přesto mu svým zvláštním způsobem připadala ta představa vzrušující. Stál tiše, nikým nerušen. Bylo slyšet jen všudypřítomné hučení větráků a dušený smích jeho kolegů, kteří zmizeli do místa slepého úhlu kamerového systému, zakouřit si. On se k nim nikdy nepřidal. Nejenom proto, že mu cigaretový kouř smrděl a dráždil ho ke kašli, zkrátka si nechtěl nechat ujít jediný okamžik, který mohl strávit v přítomnosti okouzlující mořské nymfy. Ruku míval položenou na pažbě své služební zbraně, spíš jen ze zvyku než kvůli čemukoliv jinému. Pochyboval o tom, že by mu mohla puška k něčemu být, kdyby se žena probudila.

Bylo tomu už dvacet pět let, co lidstvo definitivně zvítězilo nad bohy a skoncovalo s jejich nadvládou. Uvrhli je do kobek, zabili v boji, nebo popravili a oficiálně se prohlásili za pány světa. Příliš si toho z časů před Velkým vítězstvím nepamatoval, vždyť během války byl ještě malý kluk, který se sotva naučil číst a psát a jehož svět končil hranicemi města, kde vyrůstal. Přesto od doby, kdy byl přidělen jako hlídač do objektu č.102, známějším spíš pod svojí přezdívkou Vodní vězení, klíčilo v něm podezření, že mu něco chybí. Nedokázal slovy přesně vyjádřit, co se v jeho nitru odehrávalo. Bylo to, jako by vždy po skončení směny a odchodu na ubikace, z něj někdo násilím vyrval kousek jeho samého. Nebyl to kousek nijak zvlášť velký, přesto nesmírně důležitý. Sám si ho představoval jako klíč od auta. Ať máte auto sebemodernější a sebekrásnější, bez klíčku, kterým otočíte v zapalování, je vám k ničemu. A stejně jako se po nastartování utěšeně rozvrní motor, rozechvěla se jeho duše ihned po tom, co ji spatřil. Všechny smysly se mu náhle zostřily, barvy vypadaly živěji, vzduch voněl mořskou solí a občas míval dokonce dojem, jako by zdálky slyšel hrát hudbu. Cítil klid, jaký nikde jinde neokusil. Dřív se pokoušel se svými zážitky někomu svěřit, zjistit, zda má její přítomnost stejný vliv i na někoho jiného, brzy toho ale nechal, už tak ho v práci považovali za podivína a nepotřeboval ten obraz přiživovat víc, než bylo nezbytně nutné.

Pohled mu sklouzl k hodinám na stěně. Velké rudě zářící číslice oznamovaly, že právě minula třetí hodina ranní. Babička tomu říkala hodina mezi psem a vlkem, vybavilo se mu nenadále, magický čas, kdy jsou temné síly nejmocnější. Ne že by tady dole příliš záleželo na tom, zda je noc či den, na dně oceánu panovala temnota a budova stejně neměla žádná okna, takže celý areál věznice byl trvale osvětlován chladným světlem zářivek.

Druzí dva hlídači konečně dokouřili a odšourali se zpátky na svá stanoviště. Možná si říkáte, že na zajištění tak nezměrné ryzí síly, uvězněné v nádrží, by mělo být nasazeno mnohem více lidí a měli byste pravdu. Dříve byste tu našli až k padesáti po zuby ozbrojených vojáků, ostražitě hlídající každý ženin pohyb. Poté co bohyně usnula a již několik let nejevila žádný náznak toho, že by se hodlala probudit, ubírali postupně ostrahu, až většinu živých lidí plně nahradili elektronickým bezpečnostním systémem a v objektu zbylo jen jedno družstvo. Vojenská základna koneckonců byla v těsné blízkosti věznice a v případě potřeby by jistě dokázali včas zajistit potřebné posily.

Podíval se znovu na ženu a hrklo v něm, až málem nadskočil. Bohyně se na něj dívala. Byl to jen zlomek sekundy, naprosto jasně ale viděl, jak se na něj upírá pár jasně žhnoucích očí. Zamrkal. Žena se dál poklidně vznášela ve své cele, víčka pevně semknutá. Zašilhal po ostatních, nezdálo se ale, že by byli něčím znepokojení. Muselo se mu to jen zdát, asi nějaký trik, který mu provedlo světlo a únava. Tep se mu pozvolna vracel na normálních sedmdesát za minutu, až do konce služby se ovšem nezbavil nepříjemného pocitu, že něco není v pořádku.

Toho dne špatně spal. Převaloval se na matraci z boku na bok, krčil a zase natahoval paže i nohy a střídavě odhazoval peřinu a hned si ji vytahoval zpět až k bradě. Počítal ovečky, snažil se zhluboka dýchat a uvolňovat svaly, nic mu ale nepomáhalo. V mysli ho stále pronásledoval ten pár doširoka otevřených očí. Děsily ho a fascinovaly zároveň. Vzrůstala v něm touha vrátit se k nádrži, a ještě jednou se přesvědčit, že zajatkyně skutečně spí. Když konečně kolem druhé hodiny odpoledne upadl do neklidného spánku, zdálo se mu o jasných světlech a vzdáleném volajícím hlasu, šumícím jako moře. Po probuzení si nebyl schopný vybavit, co mu říkal, nebyl si ani jistý, že to, co slyšel, bylo v jazyce, kterému by rozuměl, na jeho naléhavost ovšem zapomenout nedokázal. Byl to sten umírajícího, prosícího o slitování.

Následujícími dny se propotácel jako tělo bez duše. Bezmyšlenkovitě plnil svoje povinnosti a ve volných chvílích jen tak bloumal chladnými betonovými koridory a naslouchal tlumenému šepotu, který ho začal pronásledovat i během bdění. Nikdy nebyl žádný mluvka a nemíval potřebu se s každým hned přátelit, teď se ale stáhl sám do sebe víc než běžně. Zabarikádoval se za hradbou mlčení a ostatní ho nechávali být, už dávno si zvykli, že se nejradši jen všechno zpovzdálí pozoruje, než aby se sám zapojil do dění a jen zřídka kdy z něj vypadne víc než jednoduchá věta. A jestli se rozhodl přestat mluvit úplně? Prosím, neměli potřebu ho přesvědčovat o opaku. Přestával i jíst. Při každém jídle žvýkal a žvýkal, sousto mu rostlo v puse, až měl pocit, že se nesnaží polknout kousek chleba, ale rovnou celý bochník. Někdy se mu sousto přeci jen podařilo protlačit přes stažený hltan, častěji ho ovšem musel vyplivnout zpátky do talíře. Nakonec se přestal pokoušet dostat do sebe cokoliv tuhého a bral si jen polévky, kaše nebo pudingy, zkrátka cokoliv, co mohlo krkem hladce protéct. Vnímal nechápavé pohledy a povytažená obočí, které po něm někteří vrhali. Za normálních okolností by mu to vadilo, teď ale neměl sílu ani zájem řešit cokoliv jiného než naříkavý hlas, který ho pronásledoval kudy chodil. Jediné chvíle, v nichž nyní spatřoval smysl, byly ty, co strávil hlídkováním u nádrže, kde hlas nabýval jasnějšího tvaru a zněl méně úzkostněji. Kdyby to bylo možné, trávil by před celou celé dny i noci. Nic by mu tu nescházelo, blízkost bohyně by mu vynahradila vše. Věděl ale, že musí být opatrný. Nesmí svým chováním vzbudit přílišné podezření. V hlavě se mu totiž začal rýsovat plán, velmi smělý plán, a postupně se utvrzoval v přesvědčení, že tohle je ta jediná správná věc, kterou může pro všechny udělat. Teď musí být jen trpělivý.

Příští týden měl službu v řídícím středisku spolu s Davidsonem a postarším podmračeným technikem, jehož největší vášní bylo stěžovat si na všechno a na všechny. Práce to byla nezáživná a uspávající. Všichni tři se usadili do otáčecích židlí, sledovali záznamy kamerového systému na řadách obrazovek, usrkávali kafe a střídavě pospávali. Mlčeli. Kromě toho, že spolu náhodou sloužili na stejném místě, neměli ti tři muži nic společného a pobyt ve Vodním vězení byl natolik monotónní, že nebylo možné ani probrat jakékoliv novinky. Jen technik občas zabručel, že se nemůže dočkat, až odtud vypadne a vrátí se domů.

Noc líně plynula, nervy měl ale napnuté jako špagáty a stálo ho hodně sebeovládání, aby nedal svoji nervozitu najevo. Věděl, že pokud se má odhodlat k činu, musí to být dnes. Včera si všechno připravil a kdy se mu znovu poštěstí mít službu s Davidsonem, největším lemplem družstva? Pevně stiskl rty do tenké čárky a zadíval se na ženu svítící hned na několika obrazovkách. Zdálo se mu, že šepot je teď zbarvený nádechem souhlasu a povzbuzení.

Davidson vstal. „Dojdu pro další,“ zvedl prázdnou konvici od kávy a s hlasitým zíváním se odšoural do kuchyňky. Ze zkušenosti věděl, že dřív jak za dvacet minut ho nemusí očekávat. Technik jen zamumlal něco o tom, že se ten patok stejně nedá pít a pak mu zase spadla víčka.

‚Teď, nebo nikdy,‘ pomyslel si, když měl jistotu, že za Davidsonem zaklaply dveře.

Potichu sklouzl ze židle a došel za technikova záda. Zlehka, téměř něžně mu přiložil hlaveň zbraně do týlu.

„Vypni to.“ Technik ztuhl. Zřetelně viděl, jak se mu stáhly všechny zádové svaly. Najednou byl úplně vzhůru.

„Co…“ začal technik a snažil se podívat se na něj přes rameno.

„Vypni to,“ opakoval měkce. V uších mu hučelo, jako by kolem zuřil tajfun.

„Co to… Já… Dobře, dobře, hlavně se uklidni, jo?“ Jako by se snad potřeboval uklidňovat, nikdy se necítil klidnější. Neušlo mu, jak se technikova třesoucí se ruka natahuje pod pult k nouzovému tlačítku. Bleskurychle ho strhnul dozadu a zkroutil mu paži za zády.

„Tenhle ne. Víš co? Já si to radši udělám sám.“ Okolo zápěstí mu zacvakl želízka a připoutal ho k noze stolu, daleko z dosahu ovládacího pultu.

„A jak asi? Neznáš hesla,“ zasmál se hýkavě technik.

„Ty mi je neřekneš?“ povytáhl obočí. Opět na něj mířil pistolí.

„Tos uhod, mladej. Nepřišel jsem o celou rodinu jen proto, abych teď nechal nějakýho psychouše pustit ty ksindly zase na světlo světa.“

Evidentně technika špatně odhadl. „Nevadí,“ pokrčil rameny. Hlavní jistič se nacházel hned ve vedlejší místnosti. Nacpal technikovi do pusy zmuchlaný kapesník jako roubík. Snad by to ani nebylo potřeba, místnost byla dokonale zvukotěsná, ale jistota je jistota. Sebral mu vysílačku a kapesní nůž, který mu našel v kapse kalhot. Technik sebou vrtěl a vrhal na něj vzteklé pohledy. V duchu se zřejmě utěšoval myšlenkou na záložní generátory, které by v případě výpadku proudu měly plně nahradit zajištění chodu nejdůležitějších bezpečnostních opatření. Pokud by ovšem někdo záložní generátory den předtím neodpojil.

Těsně před tím, než vypnul hlavní jistič a celé vězení pohltila tma rušená jen slabými nouzovými světly, zvedl technik hlavu k obrazovkám a s úlekem spatřil, že žena v nádrži je vzhůru. Její obrovské oči, zářící jako dva řeřavé uhlíky byly tím posledním, co spatřil.

Hlas umlkl, i když jen na okamžik, jen aby se vrátil ještě silnější a zuřivější než kdy dřív. Muž klesl na kolena, zacpával si uši pěstmi a ke svému vlastnímu úžasu zjistil, že se modlí. Nebyla to žádná modlitba s jasně stanoveným zněním, byla to modlitba beze slov, jen stejný šum a touha, které ho v poslední době doprovázely. Tentokrát ale nepocházely zvnějšku, nýbrž zevnitř, od něj samotného.

Budova se s hlubokým zaduněním a následným vzdechem otřásla. V několika místech naráz povolily tlusté stěny chránící věznici od okolní masy ledové vody. Posádku nestačila ani zachvátit panika, když se dovnitř prodral oceán, nárokující si zpět to, co mu patřilo. Voda se sápala po všem, co ji přišlo do cesty, zaplavovala a rozmetávala místnosti, místnůstky a dlouhé chodby a zacpávala ústa jejich obyvatelům. Brala všechno, jediný kousíček nenechala svému osudu, včetně muže klečícího v řídícím středisku. Po tváři mu stékaly slzy. Nebyly to ovšem slzy beznaděje, byly to slzy radosti a úlevy. Během chvíle zmizelo Vodní vězení z mořského dna. Nad troskami základů vítězoslavně zakroužila smějící se žena. Pohybovala se elegantně jako delfín a kůže jí jen hrála zelenými odlesky. Rozhlédla se a potopila se hlouběji. Zdálo se, že něco hledá. Tělo muže bezvládně leželo zavalené sutinami několik desítek metrů od bývalého řídícího střediska. Bohyně ho opatrně vyprostila a odplavala s ním v náručí k nejbližšímu útesu. Tam ho uložila do měkkého lůžka z mořských řas a jemně políbila jeho široké čelo.

Když se ve vodě objevily první ponorky, byla už dávno pryč.

zdroj obrázku