Bilancování druhé poloviny roku a nepěkný výhled do budoucnosti

A je tady.

2019

Rok, který mi byl prorokovaný jako úspěšný na všech frontách. A že obzvlášť na některých frontách bych trochu toho úspěchu docela potřebovala.

Oproti optimistickému očekávání jsem do nového roku vkročila zmatená, nešťastná a opilá nově objeveným rumem La Hechicera. Pokud jsem dobře pochopila, znamená tohle slovíčko ve španělštině něco jako kouzelnice. Poměrně příhodné k mojí stále narůstající zálibě v tarotových kartách a drahých kamenech. Lásku ke kočkám chovám již dlouho.

A ano, ona zmatenost, i fronta ve které bych trochu toho štěstí už fakt nutně potřebovala je v oblasti vztahové. Možná nebylo až tak špatný, dokud nikdo neměl zájem o mě, a hlavně jsem ten zájem neměla já. Za poslední dva měsíce se mi povedlo si v tom udělat naprosto ukázkový bordel a já teď nad ním stojím, snažím se zametat a čekám, jak to dopadne. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré a aspoň jsem se ujistila o tom, že nejsem citově mrtvá, jak jsem se již delší dobu obávala.

Londýn

Bez obalu přiznám, že se nadcházejícího roku bojím jak čert kříže. Koneckonců když už nic jiného, budu končit školu a začnu pracovat. A to v povolání, u kterého si pořád nejsem jistá, že ho zvládnu a jestli ho vážně chci dělat. Vrátím se zpátky domů, z toho mám hrůzu taky. Za těch pět let jsem si tak nějak zvykla, že mám svůj vlastní život i někde jinde, někde kde si věci organizuju tak, jak je chci já a kde nejsem trvale pod bedlivým rodinným dohledem a nedokážu si představit, že tohle ztratím. Chtěla bych se odstěhovat, v budoucnosti asi i do nějakýho jinýho města, napřed bych na to ale potřebovala mít finančně, protože utáhnout sama byt není asi zrovna jednoduchý. 

 Krakov

Bude mi dvacet pět let. Čtvrt století. To už začíná vypadat vážně. Skoro jako bych snad měla mít už nějakou jasnou představu o svém životě. Upřímně, žádnou nemám. Pokud jsem si kdy něco plánovala, omezovala se to na dobu školní docházky, za ní vždycky vládla tma, jako bych nepočítala s tím, že se k tohohle okamžiku někdy dožiju. A znáte to, chcete-li pobavit Boha, sdělte mu svoje plány. Ono to vždycky nakonec dopadne jinak, než si představujeme.

 Polské Tatry

Druhá polovina roku 2018, kromě poněkud bouřlivějšího závěru, proběhl až podezřele v klidu. Možná mě to mělo varovat. Poslední prázdniny jsem zahájila čistě válecím se týdnem u moře a upřímně po tom maratonu o zkouškové mi to docela přišlo k duhu. Pak jsem si ještě dopřála výlet do Londýna a konečně jsem se podívala do Polska, kde jsem do té doby nikdy nebyla, i když ho máme hned vedle a byla jsem velmi příjemně překvapená. Byly jsme s kamarádkama jen na pár dní v Krakově a pak jsme se přesunuly do Tater a klidně bych jela znovu, ideálně ho prozkoumat někam víc na sever.

Zbytek prázdnin, tedy měsíc a půl jsem strávila na praxi. Kromě toho že jsem byla nervózní ze samotné práce a toho, jak si tam se všema sednu, jsem měla ještě jednu hrůzu - auto. Musím říct, že když jsem si to ráno poprvé sama sedla za volant, nebylo mi moc lehko u srdce. No, a ani u žaludku, když už jsme u toho. Myslím, že když jsem večer vcelku dorazila domů, mámě se ulevilo možná víc než mně. Nakonec jsem to ke svému vlastnímu překvapení všechno víceméně úspěšně přežila a celkově se mi tam líbilo podstatně víc než na praktikách ve škole. Už jen proto, že tady jsem neměla věčně nervy v kýbli z toho, kdo mě kdy za něco seřve.

 Andělíček, co jsem dostala pro štěstí od sestřiček na konci praxe

 Ve škole

Z praxe jsem víceméně plynule vplula do dalšího semestru. Výjimečně jsem se tenhle rok nikam nestěhovala, tedy se to obešlo bez počátečního rozkoukávání, zabydlování a seznamování se se spolubydlícími. Možná proto byl tenhle podzim tak super, dlouho jsem se necítila takhle šťastně a v klidu. ne že by mi to tedy vydrželo nějak závratně dlouho, jak už jsem říkala předtím. Zároveň to ale bylo tak strašně rychlý... ale to bylo asi hlavně tím, že jsem pořád měla co dělat.

Aspoň, že ve škole se mi daří. Státnicový pacienty mám hotový. Čtyři zkoušky jsem si udělala už před Vánocema, pátou jsem si dodělala poslední pátek výukového týdne, tedy jsem všechno zvládla ještě v předtermínu. Ne že by to tedy byl můj původní plán, nakonec jsem ale neměla na výběr, a i když jsem chvílema myslela, že se toho 11.1. asi nikdy nedožiju, jsem teď za to ráda. Aspoň jsem si takhle udělala ještě jedny prázdniny. Sice to trochu kazí fakt, že psychicky na tom nejsem úplně dobře, ale rozhodně lepší než drátem do oka.

 Kousek z mého skicáku

Co se týče koníčků... no nutno říct, že od listopadu až v podstatě doteď jsem je zanedbávala kvůli škole. Zkoušky jsem za sebou měla našvihaný takovým způsobem, že obvykle i v den zkoušky jsem se rovnou začínala učit na další, takže jsem byla ráda, když jsem si aspoň někdy našla čas na to, abych si šla zacvičit a úplně za tím stolem neztuhla.

Ale abych netvrdila, že jsem vůbec nic nedělala, v jednu chvíli jsem se docela rozkreslila do nového skicáku, něco málo jsem napsala, konečně jsem se dokopala k tomu jít do divadla na operu, i jsem se párkrát dostala do kina a na koncert. Z obligátního doporučení knih, které jsem přečetla, bych vypíchla House of Leaves, Dům o tisíci patrech a poměrně profláknutou Dalajlamovu kočku, která mě nicméně v pravý čas příjemně pohladila po duši.

 Tobísek (nesmí do postele)

 Výhled z bytu a první sníh

Tobísek a Emil, kocourek kterého jsme dostali na hlídání