Psaní?

 Ani nevím, proč sem píšu. 

Proč se sem vracím? 

I když je to možná jenom na skok. Zřejmě nostalgie.

Píše ještě vůbec někdo blogy?

A čte je vůbec někdo?

Upřímně, chybí mi psaní. Od doby, co jsem začala pracovat, a přiznejme si to, i od doby, kdy jsem chodila na vysokou školu, jako by veškerá moje motivace, představivost a lehkost, se kterou jsem dřív psávala, šla naprosto do háje. Pořád bylo co dělat, pořád jsem neměla čas, jak všichni rádi říkají a řekněme si to narovinu, psaní je taky jen um, který si udržíte pouze tím, že ho neustále cvičíte. Žádné zkratky nejsou. Talent je fajn věc, ale nespasí vás. I teď cítím, jak mi slova, která se ze mě dřív linula naprosto přirozeně, váznou pod prsty na klávesnici. Musím se soustředit, musím přemýšlet. Musím je znovu hledat. Bolí to. A zároveň je to úžasný pocit.

Snažila jsem se dopsat, přepracovat některé ze svých povídek, jenže to vázlo. Najednou jsem měla pocit, že vlastně nevím, jak se vyjádřit a to mě vyděsilo. Že bych ztratila něco, co jsem dřív tak opečovávala a pilovala? Něco na čem jsem si tolik zakládala? Ne. Vím, že to v sobě mám. Jen to potřebuju v sobě znovu vzkřísit a je mi jasné, že jinak, než že se znovu vypíšu, to nepůjde. I proto jsem si vzpomněla, že kdesi v temných hlubinách internetu mám svůj blog. Blog, který už nikdo nečte. O to asi lépe, nebudu se muset až tak kontrolovat, protože na čem jiném se vypsat, než na svých zážitcích a myšlenkových pochodech?

Mám pocit že je čas. Nedávno jsem měla své dvacáté deváté narozeniny a ač mám pocit, že v životě stále spíš tak vlaju a vlastně moc nevím, co s ním a co je ta správná cesta, neb oproti očekávání svého pubertálního já, se žádné velké prozření nekonalo (a mám takový pocit, že nejspíš ani nebude), tak konečně po čtyřech letech nejsem rozlítaná všude kolem. A možná si konečně najdu čas a klid na psaní.

Doufám.